Koňské lázně

Tichý tanec duší

Synchronicita a práce se stínem

Během setkání se odehrávaly události s podivuhodnou synchronicitou. Jako by vše, co se mělo ukázat, přicházelo v pravý čas. Koně a skupinová dynamika napomáhali vyvolat na povrch to, co bylo doposud skryté v našem nitru. Kdykoli v některé z nás vyvstal potlačený pocit nebo se pohnul náš vnitřní stín, citliví koně na to reagovali. Možná to byl jejich hluboký klidný pohled, lehké přiblížení se k dotyčné ženě, nebo naopak odchod do uctivé vzdálenosti – drobná gesta, jimiž jako by nám koně říkali: “Vidím tě. Vidím to, co cítíš.“  Bylo fascinující pozorovat, jak koně a celá skupina fungují jako zrcadlo, v němž se naše vnitřní stíny mohly zřetelněji ukázat.

Tato bezpečná konfrontace se stíny v přítomném okamžiku měla nesmírně léčivý účinek. To, co obvykle zůstává ukryto v temných koutech duše, mohlo být nyní nahlédnuto a zpracováno ve světle vědomí. Ve chvíli, kdy jsme některý svůj vnitřní stín rozpoznaly a přijaly, ztratil nad námi svou dřívější neviditelnou moc. Už to nebyl nepoznaný strašák ovládající naše reakce ze zákulisí. Stín zůstává součástí naší bytosti – vždyť vše, co prožíváme, nás utváří – ale tím, že jsme ho uviděly a pojmenovaly, ztrácí svou skrytou sílu. Místo aby nás tajně ovlivňoval, stává se vědomou součástí nás samých, se kterou můžeme dále pracovat a integrovat ji s láskou.

Proudění pozornosti v těle

Dalším hlubokým uvědoměním pro mě bylo, nakolik (ne)dokážeme vnímat proudění své pozornosti v těle. Během tichých chvil s koňmi jsem zkusila obrátit pozornost dovnitř a vnímat, kam v mém těle směřuje. Zjistila jsem, že často dokážu vnímat jen povrchové vjemy – třeba vítr na kůži, dotek slunce na tváři nebo tlukot srdce, který cítím na hrudi. Ale co hlubší vrstvy? Dokážu sledovat, jak energie proudí v hloubce mého těla, v břiše, v páteři, v konečcích prstů? Uvědomila jsem si, že nejen na povrchu, ale i ve vnitřních hloubkách těla existuje krajina pocitů a signálů, kterou často přehlížím.

Moderní způsob života nás totiž vede spíš ven než dovnitř. Často se odcizujeme vlastnímu prožívání – utíkáme od tělesných pocitů a emocí, které nelze snadno kontrolovat. Místo abychom naslouchaly tichému hlasu svého těla, spoléháme na technologie a vnější ukazatele. Nosíme chytré hodinky, které nám řeknou, jaký máme puls, ale nevnímáme úzkost staženého žaludku. Řídíme se aplikacemi, které sledují náš spánek, ale nevšímáme si, jak nám je doopravdy po ránu. Spoléháme na technologie, data a rozumové analýzy, zatímco naše vlastní tělo a intuice k nám promlouvají čím dál tišeji. Tento rozptyl a odtržení od vlastního těla byl pro mě palčivě zřejmý ve chvílích, kdy jsem se pokoušela plně soustředit dovnitř – mysl odbíhala a nebylo snadné ji vrátit.

Když se pak pokusíme opět napojit na sebe a skutečně procítit své nitro, může nás přepadnout zmatek. Jemné vjemy, které jsme dlouho ignorovaly, najednou vystoupí na povrch a my si s nimi nevíme rady. Uvědomila jsem si ale, že tento chaos a zmatení může být paradoxně součástí návratu k sobě. Jako by se probouzející se citlivost nejprve projevila bouřlivě, než najde nový řád. Možná je to podobné, jako když se po dlouhém pobytu ve tmě ocitneme na ostrém světle – zpočátku musíme mhouřit oči a tápeme, ale postupně začneme zřetelně vidět. Věřím, že i skrze chvilkový vnitřní chaos se znovu nalaďujeme samy na sebe. Každé zmatené nadechnutí a nejistý krok uvnitř vlastního těla nás učí, jak opět cítit svou celistvost bez potřeby neustálého potvrzení zvenčí.

Vyhlížím příští setkání :)

Na konci tohoto setkání jsem v sobě cítila tichou radost a pokoru. Atmosféra koňských lázní – ten tichý tanec duší s koňmi – v nás zanechala hlubokou stopu. Každá z nás si odnášela něco cenného: některá nový vhled o sobě, jiná pocit klidu a přijetí, další třeba jen vděčnost za společně strávený čas. Kruh se pomalu uzavíral a my věděly, že proces pokračuje dál uvnitř nás.

S jemným nadšením a zvědavostí vyhlížím příští setkání. Cítím, že s každým takovýmto společným prožitkem s koňmi se posouváme blíže samy k sobě i jedna k druhé. Koně nám zůstávají věrnými průvodci na této cestě – trpělivě nás učí tichu, přítomnosti a odvaze nahlédnout do vlastního nitra. Odjížděla jsem domů s pocitem, že ať už příště přijde cokoli, naše ženská skupina je na to připravena. V srdci ve mně zůstává vděčnost a víra ve směr, kterým se tato naše ženská cesta s koňmi ubírá. Je to cesta k hlubšímu porozumění, léčení a autenticitě – a já jsem vděčná, že po ní můžeme kráčet společně.