Kontaktní terapie

Význam a role koní v našem životě

Subjektivní prožitek v kontextu vědeckých poznatků

Možná to, co budete číst, bude znít pro někoho až pohádkově. Vím, jak těžko uchopitelné mohou být popisy hlubokého napojení mezi člověkem a koněm. Přesto – nebo právě proto cítím potřebu toto sdílení doplnit o kontext. Vědecký výzkum i odborná praxe totiž potvrzují to, co jsem měla možnost vnímat a prožívat: přítomnost koně má hluboký psychický, fyziologický i sociální dopad na člověka. A ačkoliv je následující text velmi osobní a subjektivní účinek, který popisuji, není ojedinělý ani náhodný, rozhodně by neměl být přehlížen.

Jak už jsem psala dřív, role koní se v čase mění, stejně tak jako lidská společnost jako taková. Jejich smysl v našem životě se neustále proměňuje. Dnes se často mluví o koních jako o našich duchovních průvodcích. Zní to krásně, ale někdy příliš abstraktně. Pro mě je to ale naprosto konkrétní. Do života mi vstoupili dva koně, kteří mě vedou životem – ne skrze nutnost péče nebo časový harmonogram, ale vnitřním směrováním a podporou v rozhodnutích, v přítomnosti, v těžkých i krásných okamžicích.

Díky Barouškovi jsem se začala věnovat hiporehabilitaci – díky jeho silné osobnosti a nesouhlasu s klasickým sportovním využitím. A také díky tomu, že jsem se vždy snažila vnímat a naslouchat. Dříve spíš nevědomě, dnes vědomě.

Dnes mi život přivedl dalšího průvodce – Merlina. Ve svých pěti letech má schopnost napojit se na člověka způsobem, který mě fascinuje a dojímá. Zvlášť když jde o lidi s různými specifickými potřebami nebo bolestí. Od malička k němu přistupuji s hlubokým respektem – jeho osobnost je veliká, důstojná a moudrá.

Právě skrze Merlina jsem se začala více zajímat o kontaktní terapii – způsob práce s koněm, který nestojí na jízdě, ale na bytí. Jen bytí. Vědecké poznatky z oblasti animal-assisted therapy (např. Bachi, 2013; McKinney et al., 2015) potvrzují, že pouhá blízkost koně – jeho dech, tep, přítomnost – má schopnost regulovat stresovou reakci člověka, snižovat kortizol, podporovat parasympatikus a tím i léčení těla i duše.

A přesně to vidím. Když Merlin pracuje, je to jako když se přepne do léčivého režimu. Fyzicky mi ukazuje, co mám dělat, kde mám mít ruce, jak mám s ním a s klientem být. Hlavu vypínám, rozum tu nemá své místo. Vstupuji do prostoru, kde se odehrává něco jiného, jemnějšího. Jsme v procesu, a když je přítomný celý tým (například Verča, Laura a já), propojení se zesiluje. Jsme každý nástrojem, který přispívá do jednoho společného koncertu.

V takových chvílích dochází k proměně – nejen u klienta. Léčí se všichni zúčastnění. To potvrzuje i praxe z tzv. equine-assisted psychotherapy (viz například práce Karol, 2007 nebo Shambo et al., 2008), kde se popisuje, jak interakce s koněm zprostředkovává hluboký vhled, sebereflexi a vnitřní uvolnění.

Měla jsem možnost zažít kontaktní terapii i v nemocničním prostředí, například v paliativní péči, i u dětí v rámci spolupráce s Caballinus, z.s. Když kobylka Hoogy skloní hlavu nad dítětem, které je napojené na přístroje a zdánlivě nekomunikuje, a přivře oči, něco se změní. Vědecké studie (např. Dell et al., 2008) naznačují, že přítomnost zvířete může navodit změny v mozkových vlnách – přechod do alfa fáze, která je spojena s klidem, relaxací a otevřeností ke změně.

A pak přijde ten moment, kdy se duše dítěte a koně setkají. Kdy se něco stane, co slovy ani nejde popsat. Podobné zážitky mám i s Merlinem – s dospělými lidmi, na lehátku, ve stavu hluboké relaxace, kde skrze tělo i vědomí proudí něco, co nám přináší odpovědi a léčení.

Možná to všechno zní jako fantazie. A možná je na čase přijmout, že i fantazie může být mostem k pochopení toho, co jsme dříve nedokázali změřit. Kolektivní vědomí se mění, citlivost lidí se zvyšuje – a najednou je možné slyšet, co kůň říká. Ne skrze slova, ale přes napojení, přítomnost, vibraci, energii. A právě ta energie – jak potvrzují novější přístupy v somatické psychoterapii – může být klíčem k hlubokému uzdravení.

Síla prožitku a význam pokory

Vím, že tento text není klasickou studií. Není měřitelný, není objektivní v tradičním slova smyslu. Ale vím, že ten prožitek je skutečný. Pro mě i pro lidi, kteří ho sdíleli. A vím, že věda už dnes mnoho z toho dokáže potvrdit nebo minimálně otevřít jako relevantní pole zájmu. Proto prosím – neshazujme to, co se nedá snadno vysvětlit. Pozorujme, vnímejme a nechejme se vést. Třeba právě koněm.